Mezinárodní den seniorů je příležitostí připomenout si moudrost a životní příběhy starší generace. V Domově pro seniory v Buchlovicích jsme proto oslovili pana Jana Horáka, kterému je neuvěřitelných 94 let. Přesto působí vitálně a s humorem a otevřeností vypráví o svém životě.
„Nikdy jsem nekouřil. Jednou v životě jsem byl opilý a nikdy jsem se nepřejídal,“ směje se pan Horák. „Můj recept na dlouhověkost je jednoduchý. Moc práce a málo jídla.“ Dodává ještě s úsměvem, že nikdy nežil v přepychu a možná i právě to jej drželo při životě.
Po gymnáziu v Kroměříži převzal rodinné hospodářství o pěti hektarech. „Byla to dřina. Pěstovali jsme metráky obilí a brambor, čtyři metráky hovězího, prasata, do toho i nějaké slepičky. Člověk se opravdu nadřel a sotva z toho vyžil,“ vzpomíná. Pracoval většinou sám, jen s pomocí maminky a tety. „Ráno do polí, večer domů, a znovu. Ale aspoň jsem věděl, že jsem žádný den neproležel.“
Když přišla kolektivizace, musel rodinné hospodaření opustit. Nastoupil do družstva, kde strávil 33 let. Dalších 25 let pracoval v sadu, kde, jak sám říká, měli ovoce od jara do jara. Manželku poznal díky svému bratrovi. „Bylo to na kulturní akci v Hradišti. Seděli jsme vedle sebe v autě a tak jsme se, jak se říká, očuchali,“ usmívá se. Po pěti měsících se vzali. „Bylo mi necelých 27, jí 22. Vydrželi jsme spolu 65 let,“ říká hrdě. Chtěl mít svoji rodinu, pracovat a živit ji. To bylo pro něj dle jeho slov nejdůležitější. Vychovali spolu tři děti. „Žili jsme skromně. Z jedné družstevní výplaty jsme bourali starý barák a stavěli nový. Nebylo to lehké, ale měli jsme jeden druhého.“
Životní zkoušky
Pan Horák se nikdy nevyhnul těžkým zdravotním komplikacím. „Přežil jsem zánět pobřišnice i tuberkulózu. Dva kluci u nás na to umřeli. Já jsem měl štěstí – dostal jsem nové americké antibiotikum a to mě zachránilo.“ Ani v pozdějším věku se nevyhnul zdravotním komplikacím. Podstoupil operaci odtržené sítnice i prasklého slepého střeva. „Nakonec jsem ze všeho vyšel dobře. Děkuju Pánu Bohu,“ říká s pokorou.
Víno, zpěv a radosti
Ačkoliv se alkoholu celý život spíše vyhýbal, má přeci jen jednu veselou historku. „Byl horký den, pracovali jsme celý den v sadu a byli jsme žízniví. Po cestě domů nás paní sklepní pozvala na košt vína. Na prázdný žaludek to šlo rychle. Domů jsem šel tak, že mě lidé zdravili a já je skoro nepoznával,“ směje se. Později si dokonce vysadil vlastní vinohrad. „Měl jsem dvacet hlav a bývalo z toho i 120 litrů vína. Po těžké práci jsem si někdy dal popalec, ale jen tak, na osvěžení.“ Velkou radostí byl také zpěv. „Zpíval jsem 45 roků v chrámovém sboru v Buchlovicích. Byli jsme dobrá parta, člověk měl hned lepší náladu. Hudba vždycky potěší.“
Současnost v domově
V domově v Buchlovicích žije přibližně rok a říká, že je mu tu lépe než doma. „Mám tu společnost, knihy a hlavně lidi, se kterými si můžu povykládat.“ Největší radost mu však dává možnost dělat radost druhým: „Když zajdu za starými babičkami, ony jsou rády, že jsem tam s nimi. A já mám radost z toho, že někomu dělám radost. To je pro mě to nejvíc.“
Na závěr našeho rozhovoru se ptáme, co by chtěl vzkázat ostatním seniorům. Pan Horák se zamyslí a říká:
„Aby se na svůj život nedívali škaredě, ale s úsměvem a radostí do budoucna. Bez radosti a bez lásky se nedá žít. Nejhorší je držet v sobě nenávist. Člověk musí mít s každým všechno v pořádku.“
Děkujeme panu Horákovi za otevřené a srdečné povídání. Všem seniorům přejeme k jejich svátku hodně zdraví, spokojenosti a radosti z každého dne.
