Více než čtyřicet let pracuje zdravotní sestra Renata Pochylá s lidmi s těžkým zdravotním postižením. Svou profesní dráhu spojila především s Domovem pro osoby se zdravotním postižením v Kunovicích – Na Bělince, kde působí dodnes. Letos za svou dlouholetou práci převzala v rámci krajské ankety Pracovník roku v sociálních službách 2026 mimořádné ocenění Rady Zlínského kraje. Co pro ni ocenění znamená, na co nejčastěji ve své kariéře vzpomíná a proč by neměnila ani po tolika letech? O tom všem jsme si s ní povídali v následujícím rozhovoru.
Paní Renato, gratulujeme k ocenění. Jaké byly Vaše první pocity, když jste se dozvěděla, že jste ocenění získala?
Když jsem se o ocenění dozvěděla, měla jsem velkou radost a pocit štěstí. Současně jsem si ale říkala, že by si takové ocenění zasloužil možná někdo jiný. V sociálních službách pracuje spousta obětavých lidí, kteří odvádějí skvělou práci každý den, a já si velmi vážím toho, že jsem byla vybrána právě já.
V sociálních službách působíte už více než 40 let. Vzpomínáte si ještě na to, co Vás k této profesi přivedlo?
Původně jsem pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici Na Vinohradech v Praze. Práce mě bavila, ale cítila jsem, že hledám něco jiného. Když jsem nastoupila do sociálních služeb, zjistila jsem, že jsem našla místo, kde mohu spojit zdravotní péči s dlouhodobou prací s lidmi. Tato práce mě oslovila natolik, že u ní zůstávám dodnes. A upřímně mohu říct, že bych neměnila.
Jak se podle Vás za těch čtyřicet let proměnila péče o lidi se zdravotním postižením?
Sociální služby prošly za tu dobu obrovskou proměnou. Dnes se mnohem více dbá na důstojnost klientů, jejich individuální potřeby a kvalitu života. Velký posun vidím také v prostředí domovů a v odbornosti pracovníků. Péče je dnes komplexnější a více zaměřená na člověka jako celek.
Většinu své profesní dráhy jste tedy spojila s klienty s těžkým zdravotním postižením. Co Vás na této práci naplňuje?
Pořád je v ní co se učit a každý den přináší nové situace. Těší mě, že dokážu vyhodnotit i náročné nebo krizové situace a pomoci klientům tak, aby se cítili bezpečně a v pohodě. Odměnou mi často není nic velkého – někdy stačí úsměv, spokojený výraz, broukání, klid nebo jen drobná reakce klienta. Právě tyto okamžiky mi připomínají, proč tuto práci dělám.
V domově Na Bělince žijí převážně mladší klienti s vysokou mírou podpory. V čem je podle Vás práce právě s touto skupinou specifická?
Je to opravdu náročná práce, která vyžaduje hodně trpělivosti, empatie a odborných znalostí. Každý klient je jiný a potřebuje individuální přístup. Důležité je umět vnímat i drobné projevy, které mohou napovědět, jak se klient cítí nebo co právě potřebuje. Vždy jsem se snažila dát do své práce nejen zkušenosti, ale také kousek sebe a svého srdce.
Zažila jste nějakou situaci, na kterou vzpomínáte nejčastěji?
Nejčastěji vzpomínám na povodně v roce 1997, kdy bylo nutné náš domov evakuovat a klienty přestěhovat do náhradních prostor. Byla to velmi náročná situace, protože jsme se ze dne na den ocitli v úplně jiných podmínkách a bylo potřeba zajistit péči o klienty mimo jejich domov. Společně s kolegy jsme s klienty zůstali i několik dní po evakuaci a snažili se, aby se cítili co nejvíce v bezpečí a klidu. Dodnes si cením toho, jak jsme tehdy dokázali držet při sobě, vzájemně si pomáhat a zajistit, aby klienti téměř nepoznali, že kolem nich probíhá mimořádná situace.
Mluvíte s velkým respektem o svých kolezích. Patří podle Vás toto ocenění i jim?
Určitě ano. Toto ocenění nevnímám jen jako své. Beru ho jako ocenění celého našeho týmu a všech lidí, kteří se každý den podílejí na péči o klienty. Každý z nás se snaží odvádět svou práci co nejlépe a dát do ní nejen své zkušenosti, ale také kus sebe.
Co považujete za nejdůležitější vlastnost člověka, který chce pracovat v sociálních službách?
Myslím si, že nejdůležitější je empatie, trpělivost a schopnost spolupracovat s ostatními. Člověk by měl mít respekt ke klientům i kolegům a být připraven pomáhat druhým i v náročných situacích.
Co byste na závěr vzkázala lidem, kteří o práci v sociálních službách uvažují, ale zatím váhají?
Vzkázala bych jim, aby se nebáli. Naši klienti jsou možná v některých ohledech jiní, ale umí být velmi vděční za obyčejný úsměv, milé slovo nebo třeba pohlazení. Pokud má člověk chuť pomáhat druhým a hledá práci, která má skutečný smysl, možná právě v sociálních službách najde své místo. Stejně jako jsem ho před mnoha lety našla já.
Paní Renatě ještě jednou gratulujeme k získanému ocenění a děkujeme za její dlouholetou práci, profesionalitu a lidský přístup, které každý den věnuje našim klientům. Jsme rádi, že právě mezi námi působí lidé, kteří svou profesi nevnímají jen jako zaměstnání, ale jako celoživotní poslání.
